Alfréd Henrich je velmi rozladěný – už tři dny mu bankomaty odmítají vydat hotovost, přitom karta je v pořádku a on má našetřený dostatečný obnos. Teď má však v peněžence jen pár euro, musí v supermarketu nakoupit a především musí své ženě koupit dárek z desetiletému výročí sňatku. Vydá se proto odhodlaně do své pobočky banky, kde mu osobní bankéřka vysvětlí, že jeho peníze nejsou momentálně k dispozici, protože právě „pracují, jsou na služební cestě“, zkrátka právě slouží někomu jinému. Koneckonců, jsou to peníze banky, a ne jeho, neboť firma, v níž pracuje, má u této banky vysokou půjčku – výplata jde tedy Alfrédovi z peněz banky. Je potřeba mít hlavu vzhůru a čekat, až se peníze časem zúročí, za pár let rozmnoží a konečně budou k mání, až „dopracují“.
V centru pozornosti každé banky je člověk, to je nejvyšší princip – ředitel banky, k němuž se Alfréd dopracuje, mu žádné peníze nedá, ale utěší ho, zařídí mu nákup a jako vhodný dárek manželce napíše Alfrédovým jménem báseň, z níž je nic netušící Alfrédova manželka, která se mezitím skamarádila s osobní bankéřkou, zcela nadšená a problém s penězi jde rázem stranou. Nejde přece o něco tak přízemního, jako jsou peníze, nýbrž o konkrétní pomoc konkrétním lidem. V návalu radosti manželka Alfrédovi sdělí, že na půdě jejich domu našla v igelitce hromadu peněz po rodičích - a že je ihned na radu kamarádky, osobní bankéřky, uložila do banky, kde budou více v bezpečí…